Čtvrtý týden - Začátek

Ahoj, jmenuji se Absa, někteří mě znáte z mých předchozích blogů - toto je můj třetí, který ale bude odlišný, snad i výjimečný. Nejde tu totiž o focení, ani o jiné věci.
(No, jak se znám, stejně tu pár fotek a povídání z našeho života bude.)
Účel tohoto blogu je jasný: Bude to můj těhotenský deníček.

Za pár dnů mi bude 36 let a dnes jsem zjistila, že čekám čtvrté dítě.

Z předchozích vztahů mám už tři děti, ale po velkém a dlouhém přemýšlení, jsme se s manželem  rozhodli, že do toho půjdeme. Ne, nejsme blázni. Je tu spoustu proti (například moje zdraví - nebo spíš nezdraví, malý byt, staré dosluhující auto, do kterého se všichni nevejdeme, a v neposlední řadě i velice málo peněz, což je dáno i tím, že manžel musí platit velmi vysoké alimenty na dítě, žijící s matkou tak daleko, že ho nemůže ani pravidelně navštěvovat). Nic z toho ale nepřekoná ten pocit, že to prostě stojí za to, že to spolu musíme zvládnout, protože se milujeme.
A manžel bude konečně vychovávat od malička dítě, které skutečně chce a ne to, které bylo počato z vůle jen jednoho z partnerů v době, kdy to ten druhý nechtěl.
Ano, mám strach, jak to všechno utáhneme... Doba je nepřející velkým rodinám, ani nevím, z čeho našetřím na počáteční výbavičku (tedy to, co nemám po starších dětech), potřebuji nový kočár a ten něco stojí a já mám konto většinou v červených číslech... :(
Ale i přes to všechno prostě doufám... ne... věřím!, že to bude všechno v pořádku. Musí!

A teď ke Špendlíčkovi. Proč právě Špendlíček? Už pár dnů mě pobolívalo břicho - tak jakoby píchalo. Řekla jsem to M. a on odvětil, že jsem asi spolkla špendlík.
A když se mi na testu ukázaly vytoužené dvě čárky, vyrobila jsem přáníčko: Vystřihla jsem srdíčko z červeného papíru, prostřihla malý otvůrek a tím prostrčila zmiňovaný gravitest, vedle něj jsem zapíchla špendlík s velkou zlatou hlavičkou a napsala text "Je tam!".
A už o něm (o ní) mluvíme jako o Špendlíkovi.

Ono to miminko v současné době opravdu není větší než malinká špendlíková hlavička, vždyť je staré jen čtrnáct dní (vím přesně, kdy proběhla ovulace).

Večer (i když bylo pravé listopadové počasi - mlha, smog a mrholení), jsme jeli s manželem na naše oblíbené místečko, tam dostal ode mě můj dáreček, ze kterého se dozvěděl,
 že bude táta a pak jsme spolu vypustili lampionek štěstí s napsaným přáníčkem. Vyletěl do nebe jako raketa, bylo to krásné ho sledovat...
Až jsem měla slzy na krajíčku (což si, coby těhule, mohu dovolit, ne?).

Kouzelné hrátky s dlouhým časem expozice ;-) Fotil Martin.

Tak mi držte palce, ať se Špendlíček ve svém dočasném bytečku pořádně zabydlí a až budu vědět víc, zase napíšu.